Vladimír MERTA

Každoročně tu potkáte místní i turisty. Studenti waldorfské školy recitují, improvizují na kytaru a pak osadí mezi majestátně kralující jedince pár nových, výtvarně s rozmyslem zakotvených stromků. Kde? V ojedinělém přírodním útvaru pod Hlavaticí se spojily ničivé i sebezáchovné síly přírody s citlivostí člověka, který se ji s úctou snaží pochopit jako její odpovědností obdařená součást.

Nad hospodou projdete symbolickou branou, mezi monumentálními dřevěnými sochami-objekty. Prozařují v zimě, stíní v létě. Za bránou vás vtáhne silové pole labyrintu, vysypaného kamínky z Jizery. Projděte naboso. Labyrint vás zavine, zpomalí, zbaví rozptýlených myšlenek a zloby.

V tušeném jádru labyrintu se v nás něco zlomí. Cítíme tíži, odhodíme své bolesti a zloby. Zasvěcení, putujeme proti proudu času… netušíme kam. Do starobylého Řecka? Pohanské svatyně?

Očištěni stoupáme k rodině dalších útlých soch – hledí na nás připomenutí padlých kmenů. Všechny vznikají z místních dřevin: z padlého dubu, jilmu. Něco nového tu ožívá: bez okázalých rituálů, názvů, popisků. Silokřivky místa neruší přisvojováním si zásluh. Autoři se cudně skrývají v řadách diváků. Magický zážitek: máchovská cesta-putování od sebe, oklikou přes zážitek krajiny zpátky k sobě. Není to zaslíbené místo, kudy vcházíme do lepších životů?

Ano. Jsme v Českém ráji. Ale vyšlapaná zkratka usvědčí lidi, kteří si berou tuto zemi dobyvatelsky. Přímo a bez uzardění ničí osvíceným milovníkům bezejmenných mýtů jejich kruhy. Nejrychleji stoupají citově okoralí.

Vladimír Merta

Hospodářské noviny, 6. listopadu, s. 13