Vladimír MERTA

U konce s dechem

Stěží jsme doběhli u konce s dechem
poslední vagón posledního metra
dveře se zavřely – big bang – s velkým spěchem
zachytily mne za košili jako stěny pekla

Vagón se s vytím tyristorů rozjel
nezbývalo mi nic víc než zůstat stát u dveří
v hladovém jícnu tunelu mizely lesklé koleje
On mlčel a ona řekla že už nikomu nevěří

Stáli opodál v půlce léta
on hájil někoho tím že živí rodinu
Poslední vlak v podzemí ghetta
devětadvacet stupňů Celsia ve stínu

Měla režné vlasy spletené do pramínků
a drobné prsy jako černošky z Toga
Na krku amulet nemalovaný na kamínku
a on jí našeptával: – Mlč taková už je doba

Závanem vedra ke mně doletěla její vůně
a další slova kterými mě zmrazila
Každá pravda je nakonec málo krutá
– stáli zády ke mně, on v tričku do lila
a ona naboso sandály v ruce neobutá

Studený pot mi stékal na paty
její dech voněl jako květy jasmínu
– Chybí mu nápady živoří z podstaty –
O kom šla řeč? Byla půlnoc
devětadvacet stupňů Celsia ve stínu

Do prázdna vagónu hrál její kazeťák
z repráků kapala na zem má krev
A já se červenal vedle ní jako puberťák
nenáviděl se za svůj vlastní zpěv

Dělám že nevím co si ti dva povídají
náhle se otočí: – Hele to je on! –
Nečekám už na nic – Ukončete nástup dveře se zavírají! –
On za mnou vyskakuje v poslední chvíli na perón

– Chci se ti omluvit – Za co? – No za ni –
– Já za váš rozchod já mu dal příčinu
– Nestůj dál se mnou běž rychle za ní
Je půlnoc devětadvacet stupňů Celsia ve stínu

Lidé se míjí jak pohyblivé schody
šel za ní pěšky zatím se vrátila
Půlnoc je možná čas ideální na rozvody
– Tebe jsem zatratila a jeho ztratila

Její pohled se vpíjel do mého jako kmen do pily
Dojídali jsme spolu zbytky půlnoci
Budu si pamatovat na věky věků
svatá jména parků kudy jsme spolu bloudili
a ráno řekla: – Stejně nevíš co po tobě chci

Ve větvích nade mnou křičeli ptáci
když jsme si dali míchanou zmrzlinu
Ona šla dál a já se vracím
Bylo ráno jedenadvacet stupňů Celsia ve stínu

Vzpomínky na dálku palčivě vzrušovaly
já dojel domů a šel hned spát
Ona i on se celé dopoledne milovali
co ti dva prožijí o tom já budu jenom psát

A slunce stoupá nemůžu usnout
ten příběh bez konce mi nedá spát
Přeju mu pointu mužnou a hnusnou
A žena vedle mne se budí:
– To tak akorát! –

(1980)