Stužky
se krátí, nenápadně se schovávají do výstřihů, splývají s kostýmem.
Trpká privilegia hrdinů okamžiku končí.
Každý má právo
na svých 15 minut slávy. Těch osobních svědectví, knih,
sebedokumentujících filmů, úžasných lásek a neopakovatelných
historek! Marketingové agentury se už probírají potenciálními
vyhozenci na obou stranách: Vítejte mezi nomenklaturou,
protestsongoví odboráři! Co takhle výjezdové zasedání s cestovkou
nezávislého poslance?! Zoufale krásní mladí zaměstnanci TV měli
jedinečnou možnost alespoň anonymně udat, jak a kdo na ně kdy
politicky tlačil. Využili naladění společnosti, strhli profesionální
kolegy, posílili obranné mechanismy kontroly moci? Čekají na
protektorátního ředitele, jmenovaného nenáviděnými politiky.
Jeden každý mohl odvyprávět svůj příběh, vejít do historie. Místo
individuální odpovědnosti stará známá chartistická píseň: systém
mluvčích, obecných proklamací provokuje reakci dočkali jsme se
nových samozvanců a zaprodanců. Stáli preventivně za sebou jako
záruka svobodné a politicky nezávislé TV. Byli ovšem závislí sami na
sobě na svém zpomaleném důstojném kroku, euforii mládí,
svazáckém pokřiku davu, úsměvech, helmách, na své neznalosti.
Občané se nerodí v bezpečné anonymitě davu. Stádnost domácích náměstí při založení státu, mobilizaci, demobilizaci, protektorátní kolaboraci, povstání, vítání osvoboditelů, stádnost únorů, srpnů, chart a antichart... Stádnost náhlých výbuchů nespokojenosti všech se vším, a následné pády do apatie národ provází jako prokletí. Práce s davem rebelanty sbližuje s politiky víc, nežli sami tuší. Neurčitá zmínka o hradním telefonátu jim dodala špetku nikdy nenaplněné naděje.Vypadají jako uražené nomenklaturní kádry. Dospělí se jich bojí jako v padesátých letech. Mladí řídí republiku, staří čekají. Na pár dnů je necháme si hrát, a pak... Cokoliv. Diktatura svobody je bahno, ve kterém se daří štikám. Národe připrav si papír, bude diktát. Prezidentský kandidát na závěr dav urazí: teprve dnes jste se zrodili, dobrý den, občané. Zatleskejme si, kdo davu namaže, ať jede. Diktát skončil, ani to nebolelo. Nepodpořil jsem žádnou stranu, takže neexistuji. Ale kdyby mě vyzvali, co bych zazpíval?
Nevyšly noviny... něco se chystá
z daleký ciziny přiletí
humanista
Do noci čekáme na zprávy z éteru
všichni jsou
zvědaví... na co? No na mou věru.
Nepodporuji
petice odvádějí mysl od vlastního názoru. Dospělý člověk se má
podepsat sám za sebe, bez ohledu na vhodnost či výhodnost,
neschovávat se jako na vojně nebo ve vězení do řady. Nerozumím,
nedisponuji důkazy, mlčím. Vzbouření, dodatečně schované za
stávku, kdy se ovšem pracuje, je dětinsky trucovitý útěk před
individuální každodenní odpovědností do říše adrenalinových skoků,
zajištěných lanem svobodného výběru. Ten zaručuje povstalcům
nevzbouřené okolí, policie, chladnokrevně dodržující zákony,
politický stud vystoupit mocensky proti těm, kdo si jejich výklad
přisvojují. A potichu si říkám: Domnívat se, že druhá strana
chce vnutit svou vůli většině, je ze strany menšiny, představované
vzbouřenci, neskromné. Opak se stal pravdou. Pamětníky popudilo, že
revolucionáři zase stáli čelem k masám. Na rozdíl od diktátorů ale
zatím nezveřejňují, jaké to bude potom...
Až co? Až s
ideální radou a ideálním ředitelem v čele (asi tak ideálními, jako
je jeden každý z nich) osloví nenáviděné politiky, dočkají se možná
sevřené linie, která jim řekne: Ne. S vámi už nikdy. Nikdo z nás.
Bývalé hvězdy okamžiku zůstanou samy se svými gesty. Mediální
kolečko stále stejných osobností se bude otáčet bez nich. A politici
se budou dál promenovat v zábavných pořadech Báry Š., Jana K.,
Michala P., Milana K., Karla H., Haliny P.
Nezlobte se,
slavní kolegové, jestli se v těch zkratkách poznáte. Jde jen o
obdobu skrytě neskryté reklamy, kterou byl uveden nový cyklus ČT o
rodinách: letadlo krásně letělo nad veřejnoprávním mořem, až
kameraman nevydržel, a kompozičně nádherně zvedl záběr tak, aby
detailně ukázal název letecké společnosti. A záběr byl dlouhý,
protože letadlo muselo klesnout od moře a přistát. Jářku, takové
nahrazení skryté reklamy reklamou neskrytou, to už je pokrok!
Zdědili jsme po předchůdcích jeden z nejkvalitnějších programů na
světě. Bylo nám to málo?
Odsouzené vrahy
ve zpravodajství vyprovází dramatická archívní hudba a dotočené
detaily střelných zbraní. To už je netonizované zpravodajství?! V
pořadu Letadlo se několikrát mluví o novém CD, stejně tak v
kulturním týdeníku, Notesu, 333... To už je nové vysílací schéma? I
ty rybičky plují stále stejným směrem zprava doleva. To už je
ta nová Story? Ve stejném dni, kdy moderující rebel K. uvádí svého
kolegu P., zpovídá bývalý poslanec P. nynějšího moderátora K.
Pod povrchem
boje o vyvážené zpravodajství, které bude vždy nevyvážené, pokud je
budou vytvářet osobnosti s názorem, prochází nevyváženost dalších
lidských aktivit. Americké volby právě dokázaly, že v době navzájem
si ukradených programů vítězí neformální image, mimoslovní působení
politiků. Právě to vytvářejí nepolitické pořady s politiky. Z
hlediska médií si vůbec nejsme rovni: přednost mají bohatí a hezcí,
pak šaškující a skandalózní, nakonec jízliví, ale vždy a hlavně
neskonale drzí a ctižádostiví. Silné a přizpůsobivé ego si hledá
svou jeskyňku, svůj klan to je podstata mediálního charismatu
z obou stran rozhádané obrazovky. Moderátoři jsou zajímaví jen
přes své kritizované hosty. Promiskuitně nezávislé osobnosti jimi
šperkují své rozhlasové programy, pak ještě stihnou přejet pár ulic
a ukazují se ve sbratřené televizi. České televizi nehrozí
diktát politiků ti jsou kontrolovatelní systémem ale
moderátorů. Ti rozhodnou: dokud tu budu já, ani si neškrtneš. Až do
doby, kdy je ovšem třeba oslovit skutečného diktátora jeho jazykem.
Pak jsou náhle součástí oficiální delegace, nositeli zločinné
ideologie.
Braňme
se nadvlády vzbouřenecké estetiky, povšechně silných slov,
ledabylosti, pocitologie, pseudoobjektivity. Usvědčovat, poučovat
protivníky, nedomýšlet jejich slova, nedávat šanci slabým
metody spojované doposud se stranou, která si paradoxně uchovává
největší odstup totiž se zločinnými komunisty. Soudný člověk
se nebojí manipulace politikou: obrazovka je průhledná a divák umí
odečítat neverbální úskoky. Nepotřebuje k tomu výpisy z účtů. Jeho
nepřítel je v nás. Politici jsou součástí našeho těla, získávají
přece pravidelně po všem tom pomlouvání dobrotivé rozhřešení a
důvěru. Jinak bychom je nevolili nebo snad přiznáme, že opět
volíme z donucení, proti své vůli? Pokud je neuvidíme na obrazovce,
nevyslechneme jejich názory, nebudeme jim moci poslat třeba e-mailem
otázku, neoslabíme je samotné, ale svůj vliv na jejich kontrolu,
svůj úsudek na oprávněnost volby, své zaměření a preference do voleb
příštích.
Ať
naopak chodí politici do veřejnoprávních médií: zvlášť sledovaným
vchodem, s elektronickou kartou, zaznamenávající příchody a odchody,
místo, jež politik navštívil, čas, jenž strávil na obrazovce. Tyto
údaje nechť jsou povinně zveřejňovány, politici a navštívení nechť
vyprávějí na požádání obsah svých domluv (chcete-li, tlaků).
Nebraňme jim v přirozené snaze jevit se na veřejnosti lépe nežli
ve skutečnosti. To bychom museli zavřít sami sebe
kosmetické salóny, zkrášlovací chirurgii, zrcadla, nakonec i ty
televizní maskérny.
Politici se na
odmítnuté revolucionáře budou za všech dob, režimů, Rad a ředitelů
usmívat v různých obdobách Dobrých a Nedělních rán, Samých doma,
Sněží, Kudy do Evrop, NAT, kurzů vaření, Genů, soutěží, porot,
humorných sebranek. Nejvyčpělejší pořady běží nerušeně dál, a jejich
autoři proti tomu stávkují. Osobnosti a formáty, které se obrazovce
hodí, jsou totiž přenositelné z veřejnoprávních médií do komerčních
a naopak. Druháky a třeťáky (vedlejší výpomocné poměry) odstaví
politické baviče na vedlejší kolej. Až prohlédnou, začnou si
stěžovat na ukradenou revoluci. Ach, jak se ty časy nemění. Kdo jim
poděkuje? Nebo dá milost? Prezident? Je jich přeci tolik.
"Ahoj,
ahoj," směje se na mne z obrazovky bývalá tlustá, doprovázená
skupinou flexibilně ohýbajících se usměvavek. Reklama se vrací,
chválabohu, vše při starém. Zatleskejme si, ahoj, ahoj.
Veřejnoprávní televize jako řemen. Hrdinové okamžiku sehráli svou
roli a potichu budou uklizeni. Kdo přijde po nich? Pozor na
prodavače iluzí, profesionální humanisty a spasitele všeho druhu!
Kdo bude ten první spravedlivý, budoucí spasitel? Kde parkuje
jeho oslík? Kolik oslů mu snaživě bude dýchat na dětinský zátylek?
Zatímco se
rozhádal každý s každým, napříč kamarádství, vzdělání, profesi a
ctižádosti, vydává K. prohlášení o altruistickém daru 30 miliónů.
První polepšený?! Ale kdež! Nechce mít prospěch z obchodů, na nichž
jiní prodělali. Proč jim tedy peníze nevrátí? Proč s nimi okázale
manipuluje, zakládá nadaci, spojenou se svým jménem, kariérou,
politickým postupem? Máme se ponížit a stoupnout si do fronty na
jeho granty? Proč se u nás každé humanitární gesto musí spojit s
profesionálním hyenismem? Velkoplošná reklama kdysi vyzývala lidi,
aby se dívali jejich směrem... Spolupracovník K. umí poradit
sám sobě: to on přesvědčil sotva dosednuvšího prezidenta, aby
vydal mnou pořízenou nahrávku Audience u jeho firmy B. (Dobré
vychování). K. je Ten Velký akcionář zábavního
impéria B, který jako první vyměnil službu veřejnosti za
křiklavý Insider Trading. Kdo produkuje špatné dabingy špatných
filmů, zaplavujících našeho vzdělaného diváka? Emocionálně vzduté
otázky prezidenta nečekají na odpověď. Jsou nekončící variaci na
Godota, který už přišel, ale nikdo si jej nevšiml. Dramatik šťouchl
klacíčkem z bezpečí Hradu do mraveniště a pobaveně sleduje, co to
udělá. Testuje si v podhradí, kdo za něj opět vybojuje zdánlivě
ztracenou pozici kolikátou už? Nemohl by jednou napsat
jasně a nedvojznačně, zda reprezentuje zákon, nebo volné vlání
ducha? Dnešní prezident současně ztělesnil ducha změny a revolty
(sametová revoluce), a současně přísahal na Ústavu Československé
socialistické republiky. Ten, kdo oprávněně káral zbytek národa, že
se sklání pro pouhý služební post, tak činí sám v době, kdy jde o
jeho postavení. Smiřuje se s agenty, obklopuje se
převlečenými postkomunisty, ale nepřijímá ty věrné.
Mnohonásobně čestný doktor dodržuje ducha zákona, i jeho
literu ovšem nikdy ne současně.
Nebojím
se politiků bojuji proti malému diktátorovi a reformátorovi v
sobě. Mohl bych být členem rady, ředitelem, prezidentem, ale
takových je asi podle zběsilého rytmu vzájemného e-mailování
habaděj. V této komedii každý mluví o sobě a říká tomu svoboda
pro jiné. Mezi vyvolené jsem se do semináře Televizevěc veřejná
vnutil nepozván. Cítil jsem se cize a sám. Tehdy šlo o nápady, dnes
jde o hlavy. Čí?!
Ohlížím se za
sebe... nikdo tam nestojí, žádná kamera mě nesnímá. Jsem nula, nic,
občan, jak říkají profesionální humanisté. Kdykoliv za mě ovšem
promluví omniprezentní H., jeho paní D., nebo kněžský klon H.
Nic o nás netuší to je věc jistá
profesionální
humanista
Na těle i na duši nosí znamení Krista
ruce má
pěstěné... ústa perfektně čistá
O
kom ta píseň před 15 lety byla? Jakého Horbačova jsme to
očekávali? Dnes stejně absurdně čekáme na neexistující klon ředitele
Godače, Ho.dota (čti Ho.dot. a), o němž se neustále toužebně mluví,
ale který nikdy nepřijde. Skutečného ředitele H. neudolal názor
protivníků, ale přílišné ponoření do neřešitelného problému, bláhové
spoléhání na moc výkonnou a soudní, možná i nepružný věk. Možná se
málo protahoval na flexi posilovači, přejedl se fr. sýrů z nového
cyklu o fr. sýrech, nebo přidal málo česneku na čínskou pánev z
reklamy na čínskou pánev. Jím dosazená trucuje: "Poděkujte mi
a odejdu".
Ale věci jsou už
příliš rozjety: stužky v klopách už skrývají kamery, helmy se
vzpříčily v ředitelně a sahají po trezorech. Čas pádí, čas se brzy
zeptá: Kdo a kolik z vás umí a chce řídit ČT? Zveřejnili jste minulé
a zveřejníte své aktuální plány? Koho chcete mít v Radě, koho ještě
budete poslouchat, a koho už ne? Kolik let se kdo zaváže po opuštění
místa v radě neobtěžovat TV svými nápady? Kterou stranu nenávidíte,
kterou preferujete? Jak budete zacházet s protivníky a co hodláte
odtajnit pro potřeby soudních sporů? Budete souhlasit se zveřejněním
svých telefonátů a neformálních styků? A na závěr: Jste ochotni
popsat svůj podíl na totálním profízlování veřejného prostoru?
Pokud se najde
provizorní ředitel, který ustojí současný marasmus, bude ovšem podle
povstalců odvolán, a nahradí jej konečně ten nový, ideální,
nestranný, informovaný bulík, český Honza, Hon.dot. Nebo
Ho.dot.
Ale jak
známo, Hodot tu už byl, jenomže jej nepoznali. Klipoví vzbouřenci
nemusí mít program, všecko za ně odzpíval černý Mr. Satchmo
(Silná Ruka). Éra rozjařených davů, spacáků a rockových častušek z
televizí produkovaných filmů táhne do háje. Z unavených očí kape
nehybná maska profesionálních antipolitiků. Jejich Internacionála?
"Nasrat a vodprejskni!" Národ může jít spát důležití, co
odložili dovolenou, odjeli. Hurá na hory. Výš než na Sněžku se
stejně žádnej grázl nedostane. Ředitel bude vždy v menšině. Ať hodlá
velet velínu nebo zeměkouli.
Zas vyšly noviny nic v nich ale není
v Národním zůstaly při
gala představení
na scéně mříže dávali Dalibora
nad
naším vězením
stálo
NÁROD SOBĚ
shora
(1984-2001)
Tato striktně vyvážená úvaha neobsahuje žádný náznak ničeho proti
ničemu. Pokud ano, jde o náhodu nebo úmyslný omyl.