Šel jsem ve vietnamkách, s flétnou u pusy. V Šumiaci jsem slyšel posvátné ticho, na Detve poslední chrapot horala, který přebral. V Těrchové zbojníci u piva notovali jihočeskou. Slyšel jsem halekat pasačky, zněly jako ve filmu. Úhorná, Bystrica, Bošáca.... kraj byl tichý, vážný, udřený a otupělý. Na potulce pod Tatrami jsem udělal skicu novodobé cikánské osady Rakúsy. Slovensko byla naše Amerika, jezdilo se tam s pocitem dobrodružství v patách. Jezdili jsem tam, abychom se mohli ztratit -a postupně se našli. Se Zuzkou Homolovou, slunovraťáky, Naďkou a z Gymniku Mariánem Vargou, Milanem Tedlou, jsem pobíral první lekce terchovských konter, važeckých trávnic a halekavého bačování:

   Čujte sluhi - zaklopal na dvere venku chtosi
   Vyndi poselkyna - chto je to tam? Sú-li to žebráci almužnu daj
   Sú-li to tam paní, vindem ja sam.

     Podivné nářečí, zachycené sběrateli začátkem padesátých let. Je to ještě čeština, nebo už slovenština? Pokus usmlouvat osud s mile rozšafnou smrtí, která přichází spíš na táčky nežli služebně, známe z předchozích toulek za moravskou baladou. Tři písně o zmotanosti světa pocházejí z Moravské Lieskové . Leží na druhé straně hranice, hudebně zrcadlí luhačoviské Zálesí. Symbolika zmatení jako klíč k uchopení dvojdomosti slovenských melodií: mollová tónina překvapivě vyjádří mužský vzdor, stejně jako ženskou duši a její žal vystihne pevná durová melodie. Předěl Bílých Karpat, hřeben líbezných horských lúk, dříve ale určitě nepřekonatelná houština trnitých keřů a smíšených dřevin, je dnes umělou hranicí: pokaždé, když ji z obou stran překračujeme, propadáme studu.

     Ingeborg Žádná a Jana Lewitová hrály neotřele starou hudbu v unikátním spolku pražských osobností - Renesexu. Dobové tance (hajduk, moresca, polonais) ze sbírky grófky Szirmay Keczerové neznala, ale zmínila s noblesou, že je její prapraprapravnučkou. Kruhy se začaly rozevírat a zase uzavírat: Názvy slovenských obcí nesou neklamné stopy kolonizace: Dojč, Chorvátský Grob, Lozorno, Mojš, Mojzesovo, Ruská, Rakúsy, Gemer, Ladomirov, ale i blízkosti: Moravany, Kopanice, Mníšek. Co si pomyslet o původu obyvatel obcí Mýto, Nedožery či Necpaly? Smíme se v nich tak trochu poznat? Čeština se zbavila psaní g namísto j, w namísto v a au namísto u teprve v polovině minulého století. Psali jsme tehdy švabachem, národní buditelé budovali své kariéry ve vícejazyčném prostředí polsko-německo-česko-židovské Vratislavi, a veleduchové moderní české poezie se v intimitě svých deníků utíkali k němčině... Lidová hudba přirozenou zpěvnosti, otevřeností citu, nedostatkem pýchy a nabubřelosti, otevírá oči a uši. Oslovuje zasuté smysly, hladí dosud nepojmenovanou energií.

Šetko vodzenka šetko zebrala /len tan kamienčok/ /drobny nechala/

     Na pakistánské harmonium, maďarskou citerku, mísu s obíhající kuličkou a pár cingrlátek jsme s Vítkem namalovali imaginární hudební krajinu, z níž se postupně vynořují ozvěny chorálu i archaické melodie. Překročili jsme tak symbol řeky zapomnění (Keď pojděš za Dunaj, zavolaj zavolaj…).

     Balady - směs tajemství a archetypální vznešenosti - povznesly osudy prostých lidí, jejich pocity, sny a touhy a dodala jim nesmrtelnosti. Existenciální balady se dodnes zpívají v Javorníku jako součást bohoslužby. Nesou nepominutelný otisk uměřenosti a přísné důstojnosti evangelického zpěvu, starobylost kancionálů Jednoty bratrské. Moravská odnož Husových vyznavačů postupovala před útlakem právě na slovenské (tehdy ovšem uherské) území. Vývoj moravských balad vyvrcholil právě na slovenském území, v jemném měkčení a epickém zestručnění dokonce nacházíme nasměrování k současnému pojetí balady-šansonu. Spojujeme balady s hudbou vznešenou, zámeckou, poučenou, jak naznačují Béla Vikár (1859-1945), Béla Bartók a Z. Kodály (1882-1967), kteří prosadili nový přístup k etnografii, historicky autentické zdroje inspirace.

     Melodarium Anny Szirmayové-Keczerové se slovenskými incipity sloužilo jako připomenutí, jak a co kdy hrát. Sled oblíbených tanců, jejichž doprovod se improvizoval, obsahuje 339 úplných skladeb, zapsaných ručně kolem roku 1730 pro potřeby malé zámecké muziky. Opis originálu objevil učitel-kapelník v zapomenuté evangelické faře na moravskoslovenském pomezí roku 1867. Menuety a landlery čerpají z tehdejší živé pololidové tradice spišského (východoslovenského) regionu. Písař (patrně polského původu) se nezdržoval detaily. Incipity sloužily k dorozumívání muzikantů - nejsou psány pod jednotlivé noty. Melodarium i známější Vietorisova tabulatura obsahují povědomé písně: Dobra noc milá, Chtýcz abý spal, O Gežyssy negsladssý. Tabulatura je na rozdíl od hudební abstrakce notového záznamu mechanickým převedením hudby do pohybů prstů, hmatů. Přes její zprvu nepřehlednou strukturu lze dojít do stádia, kdy stará hudba promluví "přes prsty". proto loutnové doprovody znějí barevněji, exotičtšji nežli pozdější ideál uherské melodie s táhlým nytím smyčců. Dobové tance italské, španělské (Bergamasca, Sarabanda, Courrante) a jejich proporce, tedy zrychlené nebo do jiného rytmu převedené variace, patrně prodlužovaly často žádané melodie. Názvy tanců napovídají, odkud přišly: maďarské a polské incipity svědčí o přirozené otevřenosti tehdejší dvorské společnosti. Lidové podněty se dostávaly do těsné blízkosti dvorské hudba. Doba byla plná vojančení (bandérie I. Rákoczyho I. byly rozpuštěny až v roce 1711. Janičářské motivy přeskočily do poklidných vod balady z tureckých válek). Šlechta ležela s vojíny a poddanými na slámě dočasných přístřešků, v podhradí, ve stodolách či sýpkách. Místní muzikusové krátili dlouhou chvíli, později vypomáhali na plesech či zahradních slavnostech. Lidovou píseň ve středověku obstarávali "igrici" - obdoba žakéřů a trubadúrů. Slovensku chybí citelně tradice literátských bratrstev, v jejichž okruhu se zejména na Moravě objevili i samostatní tvůrci slovesní a hudební: " Zpěvové a písně ať se dějí pobožně, vážně... avšak ať lid prostý vyučuje se pobožným písním a chválám božským.(Řád svatý církevní na panství Světlovském, Veselském, Strážnickém a Slavičínském, 1584).

     "Propadání se" zápisy staré hudby vystihuje pocit euforie z obnovení citlivosti smyslů k původnímu pocitu, zakletému v jednoduchém zápisu hlavní melodie. Dochovaných materiálů je málo, návodů k interpretaci ještě méně.I na elektrickou kytaru se dá hrát prsty, jemně, bez efektů. Tance mají polojazzový rytmus, metličky rozeznívají džbány, citeru, mísy.

     Literatura obsahuje historicky cenné, ale nehrané prameny. O století mladší hudba již vešla do repertoáru náladových koncertů k nedělnímu obědu. Hranice mezi líbezností a nekonfliktností tvoří styl záznamu: zatímco Melodiárium spoléhalo na důvěrnou znalost témat, ornamentiky a improvizace, jsou pozdější prameny ve své preciznosti už jen záznamem, umrtvením živého procesu. Hudba slovenských kaštielů je průsečík umění lidových hudebníků (oblíbené staré tance, ale i moderní mazury či polonézy) a zpracování motivů luteránské písně. Výdaje na zpěváky v protestantské Levoči činily r. 1616 39 PF. Levočský archiv loutnových tabulatur a sborníků (Vietorisův kodex, protestantská Cithara Sanctorum, pořízená moryvským knězem Tranovským na Oravě) ukazuje na silný vliv tehdy německé Haliče. Z Krakova přichází první vedoucí evangelické školy Leonard Cox. Hrál na loutnu, přístupný a rozšířený nástroj tehdy patřil k výbavě kavalíra-vzdělance. Šebastián Tinodi pocházel z Maďarska, V.Greff Bakfark z Transylvánie, bratři Neusidlerové z Prešporku. Na dvoře Stanislava Kostky působili Jakub Polak a Dionýz Cato. Novinky roznášeli za dob opožděné renesance i poutníci, doprovázení zpovzdálí skupinami muzikantů. Poutě směřovaly do jižních částí Evropy - Santiago de Compostella, Montseratu. Schopnost putujících cikánských hráčů, jejich instrumentální pohotovosti, schopnosti napodobit cizí styly, jejich paměť a oslabená přítomnost vlastní skladatelské invence - to byl spiritus agens písní, připomínajících sefardské melodie (Janíčko susedov).

     Jazykem českých králů od 11. století byla církevní latina. Vyprávění a balady uchovávají češtinu před mocensky oktrojovanou němčinou. Čeští exulanti směřovali na sever - ale také do Uher: kancionál Cithara sanctorum vytiskl v Levoči roku 1636 evangelický exulant, těšínský rodák Jiří Třanovský, původně farář ve Valašském Meziříčí. O více než dvacet let tak předešel Komenského Kancionál český. Kosmopolita, hledající ve vlastní kultuře evropský přesah, zajásá: slovenská duše byla už tehdy otevřenější, uvolněnější, než ta dnešní, maticí a státní politikou věnčená. Dvojjazyčná makarónská poezie anebo silně polonizující či bohemizující veršovánky žáků darebáků dnes zní jako bizarní odrůda češtiny. Kam zmizela lyrická, mýtická část naší společné duše - praslovanština? Proglas, od nějž odvozujeme vznik češtiny - zněla by spíš dnešním uším jako "moravština".7Dnešní vypjatý nacionalismus, sžírající menší etnika, je na hony vzdálen společenské atmosféře vrcholné renesance a raného baroka. Vzdělaná společnost byla mnohonárodní: první profesor české literatury na vratislavské (dnes Jagellonské) univerzitě přednášel v němčině. Jmenoval se Kollár a vystudoval češtinu na budapešťské univerzitě.
     Slovensko padlo po bitvě u Moháče (1526) do područí Habsburků. Bylo mnohonárodním státem, mluvilo se slovensky, maďarsky, česky, ale psalo se latinsky. Čeština se na území Slovenska dostávala s husitskými výpady, ale i s prvními studenty UK. Latina zůstávala úředním jazykem až do půlky 19. stol. Kázání probíhala v latině, i když kníže Pribina v Nitře již před tisíci lety zaváděl liturgii v rodném jazyce starých Slovenů. První gramatika česko-slovenská Matěje Bel-Doležala z roku 1745 obsahuje latinský úvod - chválu slovenštiny. Zatímco česká lidová píseň prolnula v tištěných kancionálech s chorálem a písní nábožnou (mariánskou, poutní, mravoučnou, sváteční), slovenská balada zněla výlučně v původním prostředí: na loukách, v horách, při přadení lnu, na svatbách….

     Silná vlna moravské protestantské emigrace přinesla básnicky emocionální jazyk s didaktickým pozadím. Lingua latina et slavica, typická směs makarónské poezie, je zapisována v blízkém nářečí: první pokus o kodifikaci slovenštiny se odehrál na pozadí moravsky zpěvné kralická češtiny mezi roky 1579-93. Čeští bratři byli tehdy - vedle studentů Karlovy univerzity, otevřené tehdy i Slovákům - nositeli písemnosti. A to v přeneseném i doslovném slova smyslu. Postupně přibírali do své "bibličtiny" více místních výrazů, výslovnost pod vlivem vyprávěných příběhů a zpívaných balad měkla. Bernoláčtina (bibličtina) zní krátce jako západoslovenské nářečí, slouží k zápisu mluveného jazyka až koncem 18. stol.

     Etymologicky slovenština v období humanismu čerpá z dvanácti jazyků. (Z latiny pochází dnes tak slovensky vnímané výrazy jako košela, čerešňa, hrích, žehnať, orodovať, z němčiny citadela, ďakovať, liek, žobrák, z valašské rumunštiny koliba, salaš, vatra, fujara , z maďarštiny koč, oldomáš, z ruštiny vesna, vzduch, žiara…z gótštiny chlieb, sklo, buk, z polštiny pocházejí tak slovenská slova, jako gamba, mázga, revnivý, z ukrajinštiny step, ze štúrovské češtiny zámer, názor, totožný, nerost, rostlina, štvorec, otvor, ze srbochorvatštiny čudovať sa, z italštiny papagáj, alkohol, z tatarštiny hulán, z turečtiny čakan, klobúk, tábor.

     Slovenština má 30 nářečí - východního, středního a západního typu. Vyvinula se z praslovanštiny měkčením a vymizením tvrdého a měkkého jeru. Z počátečních 20 fonémů vzniká až 50 - zvukově velmi komplexní jazyk. Záhoří bylo patrně epicentrem Rastislavovy Velké Moravy. Zahrnovalo Dolní Rakousy (Východní marku), celé dnešní území Moravy až k Vratislavi, celé velké Slezsko, část Haliče, Uherskou nížinu, a při Dunaji sousedila s praslovinským etnikem. Z jihoslovanských jazyků si podržela intonační prvky , spoluprací korutanského, štajerského a ziljského dialektu vznikla vzniká staroslověnština.
     Má o 17 znaků víc než latina - je foneticky složitá, vyjadřuje se emocionálně, rozlišuje. Zpěváci někdy překračují hranice estetického tónu - používají hrdelní rezonanci, hrtanové znaky (známé středoafrickým kmenům, šamanům, ale i šimpanzům nebo novorozencům).

     V instrumentaci jsme intuitivně napodobili obsazení levočského nebo kremnického orchestru. Nějak se mi do ruky dostal i chorvatský brač, maďarská lidová obdoba psaltéria i turecký klarinet. Vkládáme slovenské balady do programů sefardských a moravských, vedle vrcholně manýristických písní Johna Dowlanda. Jen uzavíráme kruhy, které nás původně svíraly. Putujeme ke středobodu, odkud pramení síla a rozpínavá energie osamělého, pevně vedeného lidského hlasu. Symbol spirály, vedoucí do středu, a opět vyvádějící poutníka, znovuzrozeného a osvíceného nebývalým poznáním, patří ke starodávným symbolům mínojské kultury, předchůdce slavné éry starých Řeků, předchůdců našich předchůdců, věrozvěstů a igriců… Nechceme vnucovat řešení hudebních hádanek tohoto labyrintu: nestavíme se do ostrého světla, vyhrazeného prvolezcům a průkopníků. Ve vývoji balady je století pouhým nadechnutím mezi dvěma tóny.

     Kam nás ještě zavane zurčení studánek, tlachání nočních ptáků, první nátryly rodícího se dne, přerývaného dechu? Hledali jsme, abychom se ztratili a našli přírodní balady, nepokojně proměnlivé, ztajeně přítomné, důvěrně blízké a stálé.

Slovenské balady - poznámky z natáčení:
RYTMICKÉ ZBOJNICKÉ

Předehra - zvuková krajina (new age vlnění) prolnout:
Pod Rohačom žijem (Čičmany, Rajec): T, dialog muž G, žena C, konec repetice rit., oba s prodlevou, dohra improv. G, zrychlovat do čardáše.
Pred našima dvermi (Lysá p. Makytou): brač, divoká, kolová, balkán: ami, renes. tanec, oba unisono, dohra, já nahoře, dole viola, řídké BICÍ

K 2
Jakí je ten svet zmotaný (Turá Lúka): EK páka emi, (T ami, B, půlnoční horor, návštěva mrtvoly
Ušni mi ušni (Poproč, jižní Rudohorie): B-dmi., pak modulace do znějící gmi, zpěv T hmaty ami, malá emi, žena ukolébavka (EK páka)
Zoťali brezu (Gemer Malahontska)- ami, chasidská taneční, zrychlovat, ála David, BICÍ

K 1
Keby som mal krilka (Zuberec, Orava): T B, dmi, pak gmi, pak ami, muž postesk (i brač pérem)
Ja veru javorko (Terchová): skluzy, hovorově, T D, žena (+ Kečmer), viola improvizace
Ked som išel okolo (Liptovské Sliače): T + viola Kečmer D 111, kovbojka G, dialog oba, střídat kontry a sóla, konec já odrazy v G, BICÍ metličky (trouba šofar)
Ej co to Bože za strom?

K 6
Iděm iděm (Čičmany): dmi, B, muž, Jana protihlas áááá tiše existenciální zbojnická (folia?)
Janíčko susedov (Moravské Lieskové) : ami, horor, viola španělsko, + Kečmer motiv i melody, BICÍ: buben + dřívka-kosti, džbán

K 5
Svieti mesiac (Mor. Lieskové): HAD emi, (T,B, táhlá oba dmi -dodat)
Ach pantlički mojo (Bajerov u Prešova), T dmi, Smutná nevěsta Předělat?

K 3
Hymna - Kopala Studienku (dozpívat 2. sloku)
Kebych ja vedela: trávniční, dívčí, ranní - B - ami, C, malá loutna PB refrének? , velká přeladit F na Fis. (Kečmer viola)

K 4
Čujte sluhi (Mor. Lieskové): T emi, předehra 4x, PB septima, kvarta, loutkoherecká mezihra, já pořád , Jana dialog, trhanec, BICÍ: buben + dřívka-kosti, džbán

K 7
Piesne moje piesne (Čierny Balogh ): - církev, pozitiv, - rámcovací, ami, C
Šetko vodenka - Mariková , brač hmaty v D , kytara 1 Es, druhá naladit o ton výš a hrát v D, viola normál , BICÍ, malá G. do FADE OUT, po dvou slokách vždy Kečmer C 75 STOP cancour. Skutečná voda

   Skočila by do nej po samie kolená
   ludia by vraveli že to pre frajera

          Orava, Horehronie (varianta Čakaj na šuhajko na telgárskom moste)

   Keď domou pojdeme čo robiť budeme
   naša zem chudobná všetci zahynieme

          (Liptov)

Písně, seřazené podle výskytu

   Turá Lúka, Myjava:
   Jakí je ten svet zmotaný

   Moravské Lieskové:
   Čujte sluhi
   Svet zmotaný
   Janíčko susedou

   Lysá pod Makytou:
   Pred našíma dvermi
   Zotiali brezu

   Liptovské Sliače:
   Ked puojdeš za Dunaj
   Keď som išieu okolo
   Svieti mesác

   Bajerov u Prešova:
   Ach pantličky mojo

   Poproč, jižní Rudohorie:
   Ušni mi ušni
   Všetko vodenka

   Čierny Balogh, Polana:
   Piesne moje piesne
   Pod našima okny

   Zuberec, Orava:
   Keby som mal krilka

   Terchová:
   Ja veru javorko

   Čičmany, Rajec:
   Idem idem
   Pod Roháčom žijem

   Slatina:
   Vyletel fták