aktuality > novinky technické info o webu

Pozvánka na ČT2

V cyklu Restart jsem natočil dva krátké dokumenty - o písničkáři Karlu Vepřekovi a slepém zvukaři Pavlovi Musilovi.
Poběží na ČT2 v úterý 8. 1. a 22. 1., vždy od 22.15 hod.


Nakladatelství Galén vydalo studii Přemysla Houdy,

doplněnou rozhovory členů a souběžců Šafránu (480 stran, mnoho unikátních fotografií, recenzí, kopií Stb spisů, dobových zákonů a  ohlasů). Ve středu 5. 11. se odehrálo setkání doživších se šafránistům jejich manželek a souběžnic v divadle Na prádle. Náš nakladatel nám hezky poděkoval:

Vážení a milí,
moc děkuji za včerejší odpoledne a večer, vážím si toho a mám ve svých téměř padesáti až dětinskou radost, že jste se na chvilku sešli. Že jste byli jako vždy výborní na jevišti, to je samozřejmost, že jste byli okouzlující a báječní v zákulisí, bylo radostné pro mne i náhodně zabrousící, měli jsme druhý program navíc.

Pokud jsem se někomu z Vás nebo nějakému vyslovenému přání nemohl věnovat, tak se omlouvám a mrzí mě to. Bylo to občas lehounce adrenalinové…

Z těch několika ohlasů, které jsem „vyfasoval“ hned během noci a dnešního rána to vypadá, že jsme potěšili spoustu lidí!

Bylo by skvělé, kdyby se povedl i dokument nebo deska, což budeme teprve společně řešit, protože by to, věřím, přesně doplnilo naši snahu zmapovat určitou část Vašeho díla.

Omlouvám ještě dodatečně Vlastimila Třešňáka a Jiřího Zycha, kteří se dostavit nakonec nemohli, a Slávka Janouška, který včera hrál na Moravě. (Někde mezi lidmi měl být Karel Jaroš, ale bohužel jsme se nesešli.).

Děkuji Vám za trpělivost, ochotu a pochopení.

Troufám si mluvit za sebe, za Honzu Šulce, Přemka Houdu i Ivana Prokopa – byli jste senzační, bylo to senzační!

Luboš Houdek,
Galén

Recenze najdete například zde


V Moravské galerii (Husova 18, Brno) visí pár mých fotek. Výstavu neoficiálních autorů uspořádal Antonín Dufek.


Dokončil jsem druhý filmový portrét cyklu ČT RESTART, Vnitřní zrak – vidoucí ruce, věnovaný slepému zvukaři Pavlu Musilovi, autorovi audiokrajiny botanické zahrady FATA MORGANA, našeho CD Svet zmotaný, zakladateli o. s. Mluvící kniha.


ARTA vydala naše poslední CD s písněmi J. Dowlanda.

21/10 KŘEST CD J. Dowlanda, + J. Lewitová, Foersterova síň, kostel sv. Havla, Pštrosova ul Praha 1, 19,30 hod.

Text z CD:

Neklidné myšlenky pana D…

Kdo se umí zastavit, pohlédnout přes rameno vlastního stínu, potká někoho, kdo je mu vnitřně podoben. Jakoby už někdy žil v jiné době, procházel důvěrně známými krajinami. Nalezl předobraz, archetyp krásy.

Dowland je náš současník, na něhož se rozpomínáme. Jeho bolesti, vzdechy, nenaplněné touhy a umně erotizované verše prožíváme jako své vlastní.

Vypjatý okamžik lidských dějin spojil v jedné osobě, zmítané vášněmi a osobními ambicemi, všechny tvůrčí síly epochy. Svrchovaná tvorba bývá spontánní, osobní, zaujatá, přístupná tajemná. První baladýr Evropy se jmenoval Jan z Návrší. John Dowland. Na pomezí samoty, neštěstí, vytržení, luxusu bídy a bídy luxusních pocitů, v omezení doby, bídný služebník paní hudby vyklenul neopakovatelnou duhu – symbol splynutí slova a hudby, země a nebes.

Jeho doba, obtěžkaná problémy, přála veřejnému šíření duchovních statků. Svět se otevíral obchodně, geograficky a mocensky. Loutna sloužila v klášterech jako lehký a přenosný nástroj zdokonalování a každodenního studia principů harmonie. Velkorysá alžbětinská Anglie čekala na osobnost, která vkročí náhlým gestem do novověku. Který vzdálí píseň pouličnímu dryáčnictví. Zvukomalba slov (word painting), prokomponovaný doprovod, těsná souhra loutny s proměnami melodie, vyvážení akordů s témbrem hlasu, sepětí melodie a intelektuálního směřování textu - to jsou inovace, kterými Dowland založil dodnes trvající oblibu autorské písně. Osudné zvraty osamělého loutnisty, potulného génia, který tvoří v okamžicích vzácné vnitřní svobody, připomínají dnes tuláka, hledajícího ztišení a osvícení, extázi a smíření zároveň.

„Zlatý věk“ autorské balady přichází současně, nebo v těsném závěsu za výdobytky alžbětinského divadla. Dowland spoléhal na všeobecně připravené, politicky orientované lidové publikum, oceňující dobové narážky a špílce, ale i slastné spočinutí v efemérních, snových krajinách bájné Arkádie. Osamělá blaženost, vznešená samota… třaskavé spojení slov, která se navzájem odpuzují jako posvátný olej a obyčejná voda. Máchovské básnické gesto, chmurné vidění světa rozkladu, vášně a unikající naděje. Náladotvorný skladatel je nenápadný, veřejně tajný agent. Viděl víc, nežli směl sdělit. Melancholie, těžká trudnomyslnost - to je reakce na vnitřní rozpor, banalizovaný pozdější romantickou tradicí. Charismatický loutnista dodává lesku uvadlé dvorní společnosti.

Dowland hrál jistě zpaměti, snivě, zahleděn někam mimo čas a prostor. Byl prvním loutnistou, který cílevědomě objel tehdejší hudební svět, nasákl kosmopolitní senzibilitou odcházejícího manýrismu a raného baroka. Vrátil se do Anglie s novým životním pocitem. Loutnisté tehdy běžně ovládali několik nástrojů, většina jich také sama zpívala.

Tabulatura připomíná šifrované písmo, názornou pomůcku, kterou ocení i  jazzový hráč, znalý akordických značek. Šest notovou osnovu připomínajících linek značí hmatník loutny, viděný z perspektivy hráče. Basy jsou dole, nejvyšší nota těsně nad horní linkou. Nečteme tedy abstraktní notaci, ale otisk skladatelovy ruky na nástroji. Vidí hmaty samotného Mistra. Tabulatura ale nerozvíjí abstraktní představivost jako notový záznam (značka neurčí, zda jde o tón vysoký či nízký. Písmeno k na druhé struně zní výš nežli prázdná struna a na struně vyšší). Skladatelé psali i virtuózní skladby tak, aby je mohl přehrát i jejich vznešený mecenáš - poučený diletant, jemuž skladby připisovali s vynalézavou slovní ambaláží.

Dowland nebyl nezávislým umělcem, spíš nedoceněným putujícím virtuózem. O pár desítek let později by jej Janov, Benátky, Milán, Padova i Praha učinily hvězdou hudebních salonů. Pocit omezení, nevděku a horoucí touha povznést se z pozice toulavého génia na místo královnina učitele, tajného platonického milence… jej vždy vrátila do rodné Anglie.

Podle vlastních dopisů snad sehrál i roli poněkud licoměrného zvěda, posla, jehož uši zaslechly mezi dvěma rozloženými akordy i vojenská státní tajemství… Dowland byl ve světě velkých intrik sám, zmítán pochybnostmi, přívaly melancholie a smutného humoru. Rozverná škádlivost panuje v malé rodině loutnistů dodnes: můj první anglický lektor se po pár tónech uštěpačně zeptal: Kolik lidí tu hraje na loutnu? Patnáct - říkám. Celý ožil: Gratuluji! Jsi šestnáctý nejlepší loutnista v  Čechách!

Jak a s jakými konvencemi či kompromisy vůbec můžeme přistoupit k  oživení původních tisků z roku 1595? Jaká byla úroveň hry a zpěvu, když ještě šla loutna z ruky do ruky, přes stůl, pokrytý ovocem a  lahůdkami? Píseň sloužila k slastnému ukrácení chvíle, jako víno a  kratochvilná vyprávění. Šířili ji rozpustilí studenti, pivo bylo jako jediný převařený nápoj doporučováno i kojencům. Původní lidové balady vykazují „renesanční“ výrazové prvky: přírazy, nátryly, improvizované ozdoby. A naopak – většina lidových tanců se dočkala povýšení do stavu hudby vznešené. Strhující proud variací, improvizací, ozvěn a verzatility láká i dnešní jazzové hráče. „Nehledej hudbu v papíru. Máš ji v hlavě, obměňuj i obyčejné rozloženě akordy. Zápis slouží jen jako improvizační pomůcka“… říkala nám vzácná bytost prachatických kurzů Evangelina Mascardi.

Osamělost velkého Dowlanda zažívá každý žák. Existuje-li dnes někde převtělení Johna Dowlanda, je jím Hopkinson Smith. Věhlasný přísný učitel nám vštěpoval umění najít, podržet si a správně rozeznít jediný tón… Prchavé kouzlo chvění zdvojené loutnové struny, ideál zvuku, který se noří zpět do nástroje, aby se poté umně krášleným otvorem vrátil do okamžitosti chvíle… útrpnost hodin, kdy jsme jeden po druhém opakovali stejné chyby…

Loutna přišla z Arábie, hrálo se na ni husím brkem, sloužila jako lidový i magický nástroj, symbolizující spojení matematiky a magie. Dodnes zůstává pro nástrojaře věčnou hádankou, postrádající typizaci. Dowlandovu loutnu si lze představit jako kytaru se zdvojenými strunami (sbory), nad nimiž je přidána další, zpěvně zabarvující sólová struna – chanterelle. Renesanční loutnu nahradí ve virtuózní hře barokní loutna. Basy pod rozsahem klesají diatonicky, netlumí se a dodávají loutně bohaté alikvóty. Třináctisborová chitarone a barokní kytara přichází do módy jako průrazný rytmický nástroj, doplňující basso continuo cembala či varhanního positivu. Většina rozhovorů mezi loutnisty se stáčí k technickým otázkám: jaký nástroj zvolit? Jak číst nejasná místa v tabulatuře, dodržet stylovost a současně dodat suché liteře zdobnost, opojnost a vznět vlastní představivosti? Loutnisté tvoří bizarní, paličatě tvořivou rodinku. Přejít k loutně od kytary znamená vzdát se nehtů, tvořících zvonivý folkový zvuk, a vydat se na nejisté pole prstové hry. Najít uvolněnost uvnitř řádu, který musíte nejdřív poznat a přijmout za své, abyste jej pak nepatrně, po svém, obměnili. Začátečnická zatuhlost je dlouhodobé postižení kytaristy, který se domnívá, že loutnu zkrotí tím, co už umí. Bluesmanská duše staví na naprostém protikladu: málo techniky, hodně osobního prožitku, excesivní stylizace do vagabunda, proplouvajícího životem. Loutnista vrcholící renesance ale stál se svým uměním, dosud neprověřeným časem, v temném koutě hodovního sálu. Renesanční písně rozsvětlí i temná zákoutí salónů, utlumených těžkými závěsy.

Po mnoha experimentech v domácím suterénu, kuchyni, různých kaplích a kostelech, otřásajících se dnes basovými frekvencemi projíždějících aut, kvílením motorových pil či přelétajících letadel, zvolili jsme polozapomenutý kostelík v Chotči. Byl plný kýblů, prken, cementových pytlů a svačin zedníků, kteří se zde střídali s pokrývači. Velebné ticho občas přehlušilo hučení telefonní techniky. Dowland zní současně snahou nejen popsat, odrazit dobu, ale dodat jí i svůj osobní rozměr. Pokusit se individuálním gestem přimět ji k nápravě. Loutnista je tak trochu také skladatelem. Pokud D. běžně zpracovával témata známých balad a tanců, jak by jej inspirovala moravská balada o zmaru lásky? Pokusil jsem se to uhodnout v nádherně vyklenuté písni o kráse zmaru odcházející lásky.

Svár pozemského, živočišného, s nostalgií vznešených dálek a duchovního odtržení od pusté země trvá. Rozpoznáme v něm náš nevábný problém s otevřeností písničkářovy duše – a její slabosti, hroutící se pod tíhou moci a ambicí.

Dowland směřoval vysoko, ale nezakotvil na správné straně. Jeho dopisy, dobově obvyklé přípisy mecenášům, žádosti o přidělení místa královského loutnisty, odhalí odvrácenou (ne ovšem malichernou) stránku jeho génia. Vědom si své ceny žádal ovšem u anglikánského dvora o nemožné. Proradní královnini oblíbenci se vydávali na pirátské výpravy, její lodě dobývaly Ameriku, vracely se s novými zprávami o zdrojích nezřízeně svůdného bohatství. Přecitlivělý, nad vzácným nástrojem skloněný génius vnímal všechny nové objevy jako ohrožení vlastních zásluh, postojů, schopností. Jeho písně zakládají tradici komorní, dechem a volným frázováním nesené deklamace. Z proměn jeho dur-mollových obratů čerpá folková tradice dodnes. Nebo si je naopak přisvojil z lidových tanců?

Pokud nebyl Dowland prvním současným písničkářem, zůstává jistě jejich nedostižným guru. Přesáhl vlastní obzor, omezenost stylu své doby. Zasáhl svou písní nejvznešenější knížata i prosté pijáky ve venkovských putykách. Jeho melodie tvoří dodnes rozeznatelnou, neklamně osobní inspiraci dalších epigonů. Našel své osudové téma, básnickou pravdu, nezaměnitelnou techniku vedení vícehlasu. Přitom se nevzdálil do nedostižných výšin efektní virtuozity. Vychoval si oddané, chápající a tvůrčí publikum. Výsostně povznesen nad marnivost doby svým citem i svými slabostmi ošálil věčnou tupost moci a učinil náš svět harmoničtějším. Nestačí jej pouze napodobit. Loutnisté se dodnes vydávají po jeho stopách, aby se ztratili na stejné křižovatce emocí, strastí, soužení a vytržení, na níž už někdo jednou stál. Jeho tabulatury jsou dnes volně přístupné na internetu. Kam se ale vytratil plachý druh současných pitek, účastník sporů, vášnivých střetů? Z krutého moře zapomínání září jako pochodeň v našich rukou magické jméno, samo o  sobě znějící vábivou melodií: Jan z Návrší. John Dowland.

Pohled filmaře

Prolog: Na shakespearovské scéně se sudičky hádají nad prostou kolébkou, kde se neklidně rozvaluje chlapeček se zvláštním smutkem v očích. - Prožije několik možných osudů. Stvoří nový druh hudby - lidové i vznešené zároveň. - Bude milovaným géniem loutnové písně, ale nikdy nedosáhne uznání královského trůnu. - Jeho genius mu bude podrážet nohy, kamkoliv se vrtne. Jak mu budeme říkat? Přišel odnikud nikam, třeba Jan z Nížin.

Malý loutnista usilovně cvičí. Vyjde si se svým vzácným nástrojem do polí. Improvizací Slyší rytmus ženců, dovádivé hlasy milenců, zpěv ptáků, halekání mládenců a vzdechy děveček. Z dálky zní další verze renesanční odrhovačka – Green Sleeves. Jinoch vidí dámu se zelenými rukávy, vznášející se nad bojištěm. Začíná už ale hrát odlišné akordy, zaposlouchá se do vlastní hudby, usíná. Zahlédne ve snu přízrak svého příštího života, plného ambicí a sebestřednosti?

Skupinka rozdováděných studentů paroduje před fortnou věhlasného kláštera nevzrušivé oratorium: za zdí, oddělující středověk od novověku, mniši v kápích odečítají text z rozevřené obří knihy. Tajemnými posunky ruky je řídí… sám bůh hudby? Nebo ďábel?!

Venkovskou krčmou procházejí potulní muzikanti: každý je odjinud, má jiný akcent, jiné ambice. I ti si z manýry, přežívající staletí v  neměnnosti kánonu, si dělají poučenou legraci. Kolem prosviští zdobený kočár. Vznešená osoba, zahalená v roušce, poručí na chvíli zastavit. Náš student okouzleně zírá… říká se přeci, že svobodná královna inkognito vyhledává rozpustilé zábavy. Padne na kolena. Vztáhne ruce do prázdna. Má v hlavě tolik nesložené hudby. Ale jeho loutna poletuje mezi drzými studenty. Cítí, že propásl první - a možná i poslední – šanci svého života? Škraboška na chvíli poodhalí tvář idolu - panovnice. Nebo je to ďábelská postava zlé sudičky, která jej bude až do konce života vystavovat posměchu?

- Takového milence u dvora nemáme, lorde Cecile… - povzdechne si ona žena. Neoslovila ovšem toho pravého: lord by totiž rád sám zaujal tak prestižní místo.

- Blázne! Copak nevidíš, že královna je o třicet let starší nežli ty? – našeptává našemu studentovi mu zlověstný hlas, kterému bude naslouchat za bezesných nocí po zbytek života. Pokud existuje pravý opak mužského génia, je to ona: sebevědomá, energická, předvídavá, odvážná, štědrá, skromná, riskující, investující do světa kolem city i peníze. Svým způsobem ale rovněž osamělá, obletovaná, ale potají zrazovaná. Alžběta pro něj zůstane nedostižná, neměnná ikona, svým způsobem erotický symbol: soustřeďuje ve svých postojích majestát staré Anglie. Podle dobových zvyků dedikuje své dílo i své všemožné schopnosti panovnici slovy, která bychom dnes nazvali směsí plkavosti, sebepromoce a špetky mužské podlézavosti.

Stráže odhánějí sedmnáctiletého mladíka od bran královského sídla. Ještě téhož dne se nalodí a odplouvá přes kanál do Francie. Pět dalších let doprovází Sira Cobhama, královnina vyslance. Tajně konvertuje ke katolicismu. Vrací se, získá doktorát obou univerzit, založí rodinu. Jeho skladatelská sláva stoupá. Je mu už 29 let. Poprvé – a naposled - hraje před královnou. V jednatřiceti se osmělí požádat o uprázdněné místo královnina loutnisty, Johna Johnsona. Je odmítnut. Svádí vše na své katolictví. Ale kdo o něm vůbec ví? Nikomu se nesvěřil. Role loutnisty připomíná spíš práci tajného agenta, špeha či informátora. Často musí pracovat pro několik znesvářených stran najednou. Co je to diplomacie? Umění s úsměvem, bez sebemenšího násilí, dobýt cizí území. V lásce, na moři, v hradních službách, v církevní hierarchii. Tam všude potřebují loutnistu, chápavého, věrného, zasvěceného, ale uzavřeného do sebe. Umělce, který umí slyšet, jen když chce. Dvůr ale obyčejného génia, vzešlého z ulice, vyvrhne.

Uznávaný skladatel nachází spřízněné duše ve vášnivých milovnících přepychu a hudby podruhé: V Kasselu a Brunswiku jej zahrnou zlatem a  přízní. Neklidná duše ho žene za poznáním nových postupů benátských, padovských a ferrarských skladatelů. Ve Florencii jej srdečně přijme skupina exilových katolíků. Nenápadný muzikus na cestách se nešťastně zaplete do přípravy spiknutí, usilujícího o hlavu zbožňované Alžběty. Složí slib mlčenlivosti, ale nese si dál v sobě dilema moderního člověka: zradit ve prospěch většího celku, dosáhnout klidu a ocenění, nebo být naopak nositelem tajného ohně, spolutvůrcem změny? Svobodymilovný, ale ustrašený a nerozhodný génius se zmítá v komplotu snílků, užívajících si naplno půvabů manýristické Florencie. Vede jej přirozeně zase jen jeho sudička-ďábel. Zachová se bídně. Prchá před vnitřním sporem do Norimberka. Aniž by přímo jmenoval své spojence, zradí je květnatým dopisem lordu Cecilovi. Hlas otčiny se zřejmě ozývá i po letech, strávených na nepřátelské pevnině. Přísahá věrnost koruně. Chce se vrátit a sloužit vlasti a královně do roztrhání těla i duše. Dostává prostřednictvím svého učitele a  přítele Henryho Noela pozvání k návratu. Ale jeho mistr nečekaně umírá, aniž jej dovedl k osamělé královně. Prohrává podruhé. Zato stará dobrá Anglie, zesměšňující papežovy zákazy vlastní liturgií a tanečními písněmi v rodném jazyce, vzkvétá. Alžběta porazila slavnou španělskou flotilu. Zakládá první kolonie v Novém světě, obklopuje se urozenými muži i  piráty a kořistníky.

Celý svět se ocitá v bodu zlomu: platí ještě všechna přikázání? Nepadne nakonec i královna? Řada šlechticů přísahá věrnost trůnu, dobývá nová území, ale přisvojuje si cizí bohatství. Lord Raleigh, dobrodruh a loutnista, koruně přináší zlato ze svých pirátských plaveb. Evropa vře.

Ambiciózní kariéristé i obyčejní floutkové postávají s loutnami ledabyle opřenými o rameno před studentskými krčmami. Slyší v duchu hudbu neklidu, plnou úzkosti, strachu z lomozících soukolí vesmíru, žáru ohně veřejných autodafé, makabrózních divadel, pořádaných církevní mocí v  samém centru evropské vzdělanosti. Londýn zachvátí morová epidemie. Memento mori – a živočišná láska, touha přežít peklo. Třaskavá kombinace tragiky a frivolní veselosti přináší prestiž, uznání dam, peníze velmožů. Vidina lehkomyslného živobytí v závětří královských rodů očaruje zasmušilého, cílevědomého studenta. Dokáže zhudebnit Can she excuse – prý tajné vyznání lásky hraběte z Essexu. Ale královnin důvěrník, vrchní velitel, básník a komoří je sťat pro přípravu spiknutí. Jeho loutna je klíč ke vstupu do společnosti. Ocitá se v těsném fyzickém kontaktu s vrtkavou mocí. Vládne uměním posloužit: hudba je smyslový jazyk všeobecného souhlasu. Nemůže se plně soustředit, je stále na cestách. Upadá do těžké melancholie. Osamělost, zneuznání, výčitky vůči rodině, která živoří v Londýně… zatímco on hýří v partě vynikajících instrumentalistů. Jen génius s ďábelským talentem je vytáhne až ke královskému dvoru. Jeho dobrý přítel a rádce jej - ovšem v šaškovském úboru – postaví do cesty královně. V davu ostatních pochlebovačů je královna opět přehlédne. Opět, poněkolikáté, prchá na pevninu.

Stárne. Objevuje se jako neodmyslitelný doprovod vrtochů mocných. Zakotví u hessenského vévody Morize. Kryt přehlíženou rolí věčně improvizujícího muzikuse, jakési rušičky či dvorního walkmana oné doby, zaslechne útržky hovorů, za jejichž obsah panovníci platí zlatem. Budou už navěky spřaženi společnou volbou. Vévoda přehrává jeho skladby! Hudba může ovlivnit jednání a  chování lidí! Skladatel je stvořitel vnitřně svobodných životů. A pokud ovlivní vladaře, může hnát kupředu i dějiny. Propadá závrati vize vzdělané Evropy, dorozumívající se laskavými pohledy, tancem, a gesty. Ohleduplní občané přitom nesplývají v jeden zakuklený mnišský, zasmušilý dav. Vznáší se jako v alegorické italské opeře na slunečním voze, taženém nebeskými nymfami, a kyne z výšin své geniality státům, vznikajícím pod jeho pohledem. Řekové určovali žhavost filosofických disputací poměrem vody a  těžkého, opojného jižního vína. Jeho skladbami prolíná nevídaná směs protichůdných pocitů. Tradiční popěvek uvede do chodu mechanismus zázračných loutnistových rukou: ponechá melodii v prvním hlase, zpozdí ji, aby ji připomenul v hlase druhém. Po harmonickém chodu disonance, bolestné sténání, věčný boj ideálu a skutečnosti. Loutna sama je erotický symbol, pod jeho rukama rozkvétají těla a duše žen. Vážený a žádaný svobodný virtuóz, schopný uživit se již jen z výnosu stále častěji vydávaných partitur svých skladeb, písní a loutnových variací, prochází zadními pokoji významných politických rodů. Navštíví tak jako vyslanec hudby a nových mravů Paříž, Antverpy, Kolín, Norimberk, Frankfurt, Lipsko, Amsterdam. Všude se chtivě učí od mistrů nastupující éry.

Přijíždí zchvácený posel - nebo zase jen špatná sudička, ďábel, převlečený za dvorního šaška?! Má se neprodleně dostavit, královna se uvolila poslechnout si jeho maličkost… oblékne se, půjčí si ve chvatu studentskou loutnu svého syna, rozbalí ji… ale zjistí, že ta má basové struny navíc. Poprvé v životě cítí trému. Před královnou, která je možná za závěsem, nebo tam možná jen číhá nějaký konkurent na jeho chyby? Neznámé ladění nástroje udělá své. Zahraje jen ubohou obálku toho, co kdysi napsal, prožil, prosnil a realizoval. Na prahu splnění snu, před královnu, která se nikdy nevdala, ale měla údajně mnoho milenců, a která i v důstojném věku srší energií, nadhledem, intelektuální převahou a jistou formou ženské magie, ho opustila jeho dobrá sudička improvizace. Zkoprněle přehraje pár školáckých taktů, ukloní se… a omdlí.

Tragické kolo dějin jej vyneslo až na vrchol, a teď už bude jen padat. Ale nakonec musí podepisovat některé synovy skladby svým jménem, aby se vůbec uživil. Roky vydržovaní muzikanti se dožadují apanáže, na niž jsou zvyklí.

Z manýristického loutnisty se stal mistr nálad, světáckosti i odcizení. Zažívá pocity triumfu, extáze, vytržení i osamění, deprese. Jak fádní, řekne si moderní člověk, zvyklý odhánět sebemenší psychický problém luxusními prášky. Deziluze, odcizení, vykořenění, veřejná samota - a hrdá touha vzepřít se osudu. Kdo vlastně je ? Světoobčan i zneuznaný, loajální poddaný. Jan z Nížin. Stále smutný, stále na dně… Vydává své písně tiskem. Získává věhlas vzdělaného světa, přízeň mocných, ale zaslechne své písně i  na ulici… Znovu se nabízí anglickému dvoru. Marně. Jednadvacetiletý dánský král Kristián mu přidělí gáži hodnou admirála. A další požitky mu plynou do kapsy z titulu královského učitele. U Kristiána v Elsinoru ale cítí cosi shnilého ve státě dánském. Kristián prohrává jednu válku za druhou, ale stále má po boku svou milovanou loutnu. A jeho rukopisy. Konečně zajistí svou rodinu, ale prohraje vleklé spory s nakladateli. Je opět bez peněz. Z trýznivého pocitu odmrštění a propadání časem pramení touha sevřít unikající pocity do estetického tvaru. Vládci bojují: on se zbaví svých démonů hudbou: otevřít se hlasem i duší novému, rozrážet svou přídí vlny zášti… to je úkol dnešního umělce. Přesná, alchymicky vyvážená směs protikladných pocitů, disonancí a jejich rozvedení do blaženosti harmonie, dává zapomenout na to, že jsme i my v tomto světě vyvrženi, zanedbáni, využiti a bezostyšně odmrštěni. Na zhýralém dvoře v Kasselu se jen žralo, chlastalo a na poddané nahlíželo jak na věci k používání. Putuje od hessenského vévody přes Alpy na jih, s dvěma cennými loutnami v přetěžkých futrálech, v zavazadle elegantní úbor. Když už nemá na sluhu, propouští ho a sám se dere závějemi, hlavou se mu honí obrazy a melodie… Po večerech v hlučných zakouřených krčmách překládá z  latiny hudebně-filosofické dílo Micrologus a společně s Ornitoparcem spílá zpěvákům…. Sám nezpěvák, marně hledá ideální hlas, zpěváka či zpěvačku svých písní. Jsou všichni tak tupí, manýrističtí? Nenaplní nikdy jeho ideální představu? Neklidně se opět vrací do Dánska, rozvráceného jako půlka Evropy třicetiletou válkou. Zastaví se i v Praze?

Loutnista je němý svědek pádu mravů: vítá příjezd královniných zvědů z  amerických výprav, zaslechne přímý příkaz k vyrabování španělských lodí. Varuje svou hrou dánského krále před přítomností nezvaného zvědavce. Je terčem pozornosti dvorních dam, aby bal prohrán v kartách v právě otevřeném bankovním domě… Alžběta, na níž papež uvalil klatbu, nechá popravit po devatenácti letech věznění Marii Stuartovnu. Její syn se má stát po její smrti anglickým králem! Staří mistři loutnové hry umírají na nemoci svého sedavého zaměstnání, dobré výživy u královského stolu a nedostatku pohybu. Nemúzický, neurvalý, omezený vládce zaměstná největšího loutnistu své doby u dvora až těsně před svou smrtí. Jako anonymní hráč v řadě hudebníků mu nakonec zahraje smuteční tombeau na loutnu, zatlumenou černým flórem. Cloumá jím nával melancholie, ochromující smysly i ducha. Je svědkem své vlastní umělecké smrti?

Anglie řeší své vlastní spory, zrady a války. Ideál nenásilného, univerzálního pocitového jazyka svobodné Evropy ale skomírá v osobních půtkách, malichernostech a profesionální žárlivosti. Objevuje nápodoby - snaživé skladby, psané v jeho duchu, ale postrádající jeho patos, velikost úkolů, obtížnost a suverénní stylovou jednotu. Je zajatcem vlastních inovací: jeho výdobytky prodávají jiní jako klišé. Jeho syn Robert, do něhož přelil stárnoucí a vyčerpaný otec své ambice, se nejeví natolik nadaným potomkem, aby byl schopen dokončit jeho vysněné dílo: spoutat šílený svět novou harmonií, přístupnou jako ty lidové písně, které zaslechl z úst podomků a řemeslníků. V Shakespearově Globu prý zaslechl extempore: Jediný živý člověk, o kterém jsem se chystal napsat svou největší hru, a z níž nezbylo ani slovo. Všechna jsem přeškrtal. Nadpozemská hudba se vymyká slovům.

Od dob, kdy se mu dostalo uznání na královském dvoře, již nic podstatného nenapsal. Tvůrčí přetlak se rozlil do nudné, ospalé rutiny dvorních ceremoniálů, plných čekání, falešného předstírání, vznešeného plkání a intrik… Stává se terčem posměchu mladších, povrchnějších gambistů: loutna se prý přežila! Noví oblíbenci píší zpěvně a efektně, podle nové italské módy. Ale on tak psal už před dvaceti lety! Po slavném vítězství ale skladatelský génius odlétá. Vždycky se rozběhne, napíše moderní úvod, ale pak jej nějaká ruka stáhne ke dnu. Začíná se bát sama sebe. Jen on sám může zničit svou legendu. To nesmí dopustit! Kdyby kolem prolétl anděl nebo ďábel, upíše se oběma. Zatímco se za bouřlivé noci modlí ke svému andělovi, ďábel mu vykrade psací stůl, kalamář a pero, jímž napsal svá nejlepší díla. Marně se pokouší vzpomenout si nad loutnovou tabulaturou, jak božsky vlastně zněl jeho nástroj. Marně. Struny jsou zpřeházené, nic nezní tak, jak byl zvyklý. Nekalá konkurence? Nebo odplata jeho dávných nepřátel, kteří jsou mu nenápadně, ale nepřetržitě v patách? Kdo jej ještě podezírá, že je nositelem jakého státního tajemství? Prokletá loutna! Rozřízne drahocenný nástroj nožem, aby se přesvědčil, že v ní nic závadného není.

JD se utíká do svá samoty, aby z ní po několikáté vydoloval svá nejlepší díla. Ale už jenom vykrádá sám sebe, komponuje v kruhu. Umírá zcela nepozorovaně jako člen konsortu louten - jeden z mnoha, jehož hlas je natolik neslyšitelný, že si ani královna neuvědomí, že její nejvěrnější přítel, adorující milenec i stydlivý introvert, právě v duchu skládal svou poslední píseň… In Darkness Let Me… Dwell.. zaslechne přivolaný lékař. Zemřel na melancholii. Dobová nemoc… Horší nežli mor.

Po staletí jeho písně opisují amatérští milovníci staré hudby. Touží zbavit se hluku oné Evropy, která vymývá mozky poddaných levnou, pochodující, nemelodickou hudbou akce a reakce. Duch jednoho z největších skladatelů, který po sobě nezanechal žádnou operu, mši, oratorium nebo alespoň velký koncert, se občas objeví nad ramenem mladého snaživce, aby mu jemně přistrčil prst na to správné místo tabulatury. Aha, je to vlastně prosté, jako lidová balada - řekne si student, a propase jedinečnou příležitost alespoň ve snu si popovídat s autorem skladby, zakleté v tabulatuře. Teprve na konci svého příběhu se dozvěděl pravdu: on sám byl svým ďáblem, pokušitelem i pokoušeným v jediné tragikomické dvojroli. Jmenoval se Jan z Návrší… John Dowland.


PODĚKOVÁNÍ VŠEM: Po deseti letech tradičních dílen ve Slavonicích jsme uspořádali 19-21/9 intenzivní Kurz zpěvu balad v přírodě. Jana Lewitová – zpěv a dech, odstranění napětí, postoj a gesto), a improvizace - způsobů kytarového, flétnového a loutnového doprovodu (V. Merta). Hájenka nad Českým Krumlovem. Nepřijeli sice všichni přihlášení, ale o to více jsme se mohli věnovat ostatním, včetně koz, psů a dětí. Byl to asi náš nejvydatnější kurz, velmi jste nám pomohli. Inspirovali jste nás a díky vám všem zase máme o pár vydatných a  samo-vysvětlujících cvičení víc. Dokázali jsme se semknout, podporovat se navzájem – a báječně se pobavit. Hned jsme s Honzou začali uvažovat o delší (čtvrtek až úterý) dílně na konci školního roku či začátku prázdnin. Prosím hlaste se předběžně a průběžně, abychom si ověřili míru zájmu. Volejte příjemného a obětavého spolu-zpěváka a majitele hájenky Jana Maryšku 606 692 955, hajenka.ck@email.cz

U mne zůstalo něčí kapo, ozvěte se, nevím, komu patří.


F. Gál je autorem pozoruhodné videodokumentace (hudba Marián Varga)
osudů své rodiny a pohledu na současný antisemitismus:
http://www.kratkadlouhacesta.cz/


Napsal mi přítel Erwin Hruška:
Shanim do sveho archivu hudebni casopis z let 1967-1969 POP MUSIC EXPRESS i jednotlive cisla-nabizim 20,-E nebo dle dohody. Máte-li, třeba I kopi, prosím pošlete mi nebo se spojte:


Přítel Pavel Petr, Zálešná 8/1238, Zlín I 76001, paveldaniel3@seznam.cz shání dopisy, básně a jiné materiály Borka Kadlece-Filípka, básníka a zakladatele brněnského Poetického kroužku. Prosím, spojte se s ním.


19-21/9 Po deseti letech tradičních dílen ve Slavonicích chceme uspořádat kratší, intenzivní Kurz zpěvu balad v přírodě. Jana Lewitová – zpěv a dech, odstranění napětí, postoj a gesto), a improvizace - způsobů kytarového, flétnového a loutnového doprovodu (V. Merta). Hájenka nad Českým Krumlovem. Prosím hlaste se, zatím jsou ještě volná místa. Hlaste se prosím: volejte Jan Maryška 606 692 955.


Varování: Dosáhl jsem důchodového věku, nestíhám ale zatím vyřídit si jeho výši. Jakmile se tak stane, počítejte prosím se zvýšenou dávkou nevrlosti, senility a sobectví, doprovázející požehnaný věk, v němž to měli skuteční velikáni dávno za sebou.


Omluva: Bohužel došlo k info šumu, měl jsem najednou hrát v Pardubicích i Příboru, a Český Těšín změnil místo hraní i den. Nevím, jak věc vzniká: Koubek má specifický způsob plánování, uzavře svou práci a pak už nechává domluvu na hráčích a  pořadatelích. My jsme však v koncích, jakmile pořadatel nereaguje (změna majitele či adresy, případně nepochopení jak ze strany pořadatelů, tak hráčů). Nemáme v ruce smlouvy, nevíme, v kolik hrajeme. Proto jsem oslovil již před třemi měsíci všechny pořadatele, na Koubkem uvedené adresy. Odpověděl mi jen Milan z Pardubic. Proto jsem přirozeně cítil povinnost dát mu přednost.

Mrzí mě to, a proto prosím: odpovězte mi laskavě na znovu odesílaný hromadná dotaz, zda je na mých stránkách vše v pořádku, a dodejte detaily (/hodinu, případně jak se k vám do klubu nejlépe dostat). Děkuju.


Pro další zájemce: po letech zdražuji základní klubovou cenu svého vystoupení na 4500 Kč + poplatky OSA. Dopravné (přestože ceny dopravy všude kolem výrazně stoupají) zatím ponechávám na původní výši 7 Kč/km. Uzavřené smlouvy zůstávají v platnosti. K vyrovnání rozdílu postačí, pokud na koncert přijde o osm nebo deset lidí víc./


Vrátili jsme se z koncertu v Tel Avivu a krátké, ale úžasně inspirující cesty po Svaté zemi. Děkujeme znovu hebraistovi Robertu Řehákovi a jeho excelenci Michaelu Žantovskému za jedinečnou příležitost předvést naše pojetí sefardské písně znalému publiku.


VE TMĚ MĚ ZANECHTE – In Darkness Let Me Dwell

Dokončili jsem s Janou Lewitovou a Hankou Flekovou (gamba) nahrávání písní renesančního mága Johna Dowlanda. Doplnili jsem album o příbuzné lidové balady a zhudebněné překlady, sledující ideál vznešené samoty a dobový kult zádumčivé melancholie. Vydá náš dosavadní nakaladatel ARTA.


VLADIMÍR MERTA V POŘADU BLUES ZE STARÉ PEKÁRNY

Vladimír Merta nikdy nebyl ortodoxním interpretem blues - jeho písničkářská tvorba však s tímto žánrem niterně souzní. Režie V. Fatka

Vladimír Merta patřil už na konci 60. let k nejrespektovanějším hudebníkům tehdejšího Československa. Svůj debut Balades de Prague natočil na sklonku 60. let ve Francii, později patřil k poloficiálním autorům, kterým režim výrazně bránil v koncertních i nahrávacích možnostech. Mertův osobitý styl hry na strunné nástroje (vedle akustické a elektrické kytary ovládá Merta bravurně také loutnu) si získal zejména v 80. let řadu příznivců napříč hudebními žánry - Merta v té době vystupuje jak na folkových, tak na rockových festivalech. Tohoto písničkáře i teoretika písňového textu nikdy nebylo možné považovat za bluesového hráče, nicméně bluesové prvky se v jeho autorské tvorbě vždy nacházely: byly přítomny jak v použitých stupnicích a kytarových ozdobách, tak především ve vnitřním pojetí písničkářské tvorby. Stručně řečeno: Mertovo blues je patrné v textech a spontánních improvizacích daleko více než v  melodiích či formě. V současné době doprovází Mertu bubeník Martin Rychta - vyhledávaný interpret, který se v nedávné době podílel např. na rockových nahrávkách Vlasty Třešňáka nebo na rytmické world-music skupiny Pod černý vrch. Během koncertu došlo i na krátký, lidovou hudbou a  tradičním blues ovlivněný jam-session s moderátorem pořadu, slovenským bluesmanem Jurajem Turtevem.

ČT 1, úterý 11. 3. 2008 23:05 (PREMIÉRA); ČT 1, sobota 15. 3. 2008, 3:20 (REPRÍZA)

Celou fotogalerii z natáčení tohoto dílu pořadu Blues ze Staré Pekárny najdete na stránkách www.superbeat.cz.


19. až 21. září: Kurz zpěvu balad (Jana Lewitová), způsobů kytarového, flétnového a loutnového doprovodu (V. Merta). Hájenka nad Českým Krumlovem. Prosím hlaste se, počet účastníků max 16-20. Volejte přímo Jan Maryška 606692955. Zatím máme 8 zájemců.


Video Chtít chytit vítr z Popradu na YouTube: http://www.youtube.com/watch?v=oas0F0mrB5g


Slovenské nakladatelství HEVHETIA (Při Hati 1, 040 01 Košice) vydává improvizovanou hudbu k obnovené premiéře rekonstruovaného hraného filmu Jánošík (1921). Julo Fujak a Teoria Otrasu, VM a Jana Lewitová. Živý doprovod, 6 obrazových bonusů.


VM a dcera Sára zpívají na ojedinělém CD současných dětských písní nakladatelství BAOBAB (Vršovická 73, Praha 10)

Kuba Kudláč: Muzika pro baobabí děti a jiná zvířata.

Dále zpívají: Zuzana Stivínová, Katka Sarkozi, Marka Míková a dalších deset vycházejících hvězd alternativní scény!


V nakladatelství Readers Digest

vyšel komplet folkových písní, na který vybral kolega Kopřiva nová aranžmá a vlastní nahrávky mých písní:

1 Omamná květina
2 Praha magická - Gamba, trubka O. Torok
3 Sjezd upírů
4 Keď pojděš přes Dunaj - gamba
5 Nikdo v zemi nikoho


Kurz u Českého Krumlova, pátek 19. až neděle 21. září 2008

Hájenka nad Českým Krumlovem
(mytí v potoce, výstup na Kleť, vegetariánská strava, bydlení ve společných místnostech nebo na půdě).

Cena cca 2800 Kč.

Kurz zpěvu balad, vedený Janou Lewitovou,
letos doplní intenzivní kurz způsobů improvizovaného doprovodu
kytara, elektrická kytara, brač, harfa, loutna).

Témata:

Hlaste se!


Fotografie ke stažení: VladimirMerta0711.jpg (28 kB)
Vladimír Merta
Pro malý zájem nemůžeme letos uskutečnit plánované jednodenní dílny. Rádi vás ale uvidíme ve Slavonicích 7. - 11. srpna 2007.


>7. června 2006 <
Devátý ročník neformální HUDEBNÍ DÍLNY VLADIMÍRA MERTY A JANY LEWITOVÉ
Slavonice, 6. až 13. srpna 2006
Publicistika VM©
>28. května 2006 <
BAREVNÁ VOLBA NA JISTOTU
ARCHIV VM©
>26.června 2004 00:01<
NOVÁ DESKA
CD VLADIMÍR MERTA: FILMY V HLAVĚ (2004)
CD FILMY V HLAVĚ
22.6.2004 vyšla pod značkou ARTeM nová deska živě nahraných písní z porevoluční doby.

Podrobnosti o nové desce najdete zde
.
Desku si můžete objednat v rubrice shop.


Web je v rekonstrukci, děkujeme za pochopení.
Děkujeme Godymu a Adamovi za vytvoření těchto internetových stránek.
ARCHIV VM©
>platí stále<
HELP
V současné době vzniká jedinečný a ucelený archiv tvorby skladatele a písničkáře Vladimíra Merty.
V této souvislosti se obracíme na všechny příznivce s prosbou o zapůjčení jakýchkoliv koncertních audio/video nahrávek tohoto výjimečného autora z domácích archivů (zaznamenaných amatérsky i profesionálně na libovolných nosičích), fotografií, novinových článků, rozhovorů a jiných archiválií.
děkujeme
Vladimír Merta
Matěj Hodina
Obracejte se prosím na 777/604457 a nastycrew@atlas.cz


Vladimír Merta
>platí stále<
UVA¬TE
Pro kinaře a ctitele jiných, nežli jen folkařských aktivit: jsem také režisér krátkých kreslených filmů, dokumentarista, publicista, učitel na UK (FAMU - hudba v animovaném filmu, dříve kulturologie - animace kultury). Rád bych spojil tyto věci do putování po českých i jiných hradech, posvátných místech (stromy, jeskyně, kapličky, vrcholy hor atd.) Jednoduchý nápad, ale jak a kde začít? Uvažte, uvažte, uvažte…


ARCHIV VM©
>platí stále<
zasílání novinek e-mailem
Pokud máte zájem o zasílání novinek o Vladimíru Mertovi, pošlete nám váš e-mail.