OFICIÁLNÍ WEB VLADIMÍRA MERTY

Recenze

Hledání harmonie

Vladimír Merta konečně vydal po 11 letech desku - sice malou, ale přece. Skutečnost sama možná ovlivní všechny recenze, ovšem podíváme-li se na EP očima nezatíženýma rozhněvaným pohledem zpět, stejně spatříme zřetelnou výslednici talentu, práce a názoru, jejíž nadčasovost a směrování vpřed je zjevné. Písničkářova osobnost zceluje tento miniprojekt, autorstvím písní počínaje a provedením obalu konče. Mertovo komplexní hledačství se proplétá v  mnoha rovinách a vybízí posluchače k témuž: objevovat v písničkářovi prostředníka a průvodce svébytně hlubokými ponory a průzkumy skutečnosti i  volnými hříčkami. Úvodní chytlavě hymnická Harmonie, chladně rozprostřená sborem Bambini di Praga (jedna z mála Mertových písní, kterou zpívají lidé s  ním - možná proto by stála za zaznamenání TAKTO) a Dobrodruh, vzpomínka na volnou lásku období dětí květin z konce šedesátých let, tvoří „vážnou“ polovinu desky, vyvažovanou apolinářskou bluesovou satirou Antabus blues a  jinotajnou hravostí (Vybraná slova). Merta se nemusí bát eroze času.

Vladimír Vlasák
Melodie, 1988, roč. 26, č. 12, s. 30

Když se jde za skutečnou hodnotou

Když se jde za skutečnou hodnotou, sahá se zřejmě do nesprávného koše jenom zcela výjimečně. Vladimíru Mertovi bych přiznal prvenství, kdyby v Antabus blues nešel trochu popisně jen po vnější jevové stránce nekonečně vážného tématu a nepřiblížil se tak chtě nechtě k jakémusi mentorskému postoji k  problému. Merta je ovšem autorem, který si v textech může dovolit skoro všechno - včetně náročných příměrů á la „roztává naším dechem, když spíme“, a dokonce i včetně poněkud přitaženého obrazu „šťáva vymačkaná z andělů porozumění“ (píseň Harmonie). V té další (Dobrodruh) má pro nás několik poetických překvapení: seřadí za sebou věcné, běžně, formulované charakteristiky („měla oči jako hrách, vlněnou šálu“) a pak vystřelí: „a v záhybech šatů strach…“. Připočtěme k  tomu ještě nápady hýřící Vybraná slova (zvlášť se mi líbí, že Merta dal každému „jazykolamu“ čas a prostor k vyznění), a ovšem nedostižné Hrubého housle (v Antabus blues). Pochopíme, že Merta ve své knížce o tvorbě textů nečiní vlastně nic jiného, než teoreticky zobecňuje vlastní úspěšnou tvorbou doložené poznatky. Už aby vyšla - třeba se z ní poučí i neumělí veršotepci.

Petar Zapletal
Melodie, 1988, roč. 26, č. 12, s. 30

Zpět