OFICIÁLNÍ WEB VLADIMÍRA MERTY

Nejbližší koncerty

 

Právě vyšlo:

 

Písničkářství je stav duše
Popelnicový román

 

Vladimír Merta - Popelnicový román

Promo zajišťuje reklamní agentura Walter Kirschner.

Mailový kontakt

Můžete mi napsat zprávu na vladimir.merta@gmail.com, ale nezlobte se, prosím, když v záplavě korespondence třeba neodpovím.

Ukázky z alb

  Ukázky z alba PODKROVNÍ PÁSKY

 

  Ukázky z alba DOMILOVÁNO

 

  Ukázky z alba NIKDO V ZEMI NIKOHO

 

  Ukázky z alba STRUNY VE VĚTRU

 

  Ukázky z alba VČEREJŠÍ VYDÁNÍ

Další hudební ukázky
Tipy

Album Stará!
si můžete objednat
v internetovém knihkupectví vydavatele Lékařský kompas
nebo zde v e-shopu
.


Stará!

Album Domilováno
si můžete objednat
v internetovém knihkupectví vydavatele Lékařský kompas
nebo zde v e-shopu
.


Domilováno

Album Nikdo v zemi nikoho
si můžete objednat
v internetovém knihkupectví Lékařský kompas
nebo zde v e-shopu
.


Nikdo v zemi nikoho

 

SupraphonOnline
Sleevenote

Žádný tvůrce nežije ve vzduchoprázdnu. Musí počítat nejen se společenskými souvislostmi, ale i s povahou prostředí, ve kterém žije, neboť je jeho součástí. Franz Kafka už před sedmdesáti lety věděl: "Jsme schopni poznání", ale natolik znal lidské charaktery svých spoluobčanů, že vzápětí dodal: "Kdo o ně zvlášť usiluje, na toho padá podezření, že o ně usiluje jako nepřítel."

Když jsme se narodili, bylo po Hirošimě. Jsme hirošimské děti. Merta i já. "Hrdina" onoho dne, pilot Paul Tibbets, i Harry Truman už to mají za sebou. Ale my to máme v sobě. Nevíme o tom ovšem ani "ň". Geigerův-Müllerův počítač tu nic nezmůže. Nemluvím o rentgenech. Transmutace (nejen) prvků. Něco tehdy (až tehdy?) vstoupilo mezi nás a minulost a zem se nám od té chvíle chvěje pod nohama. Jednou nám snad někdo oznámí, co se to vlastně s námi stalo a dostane za to jistě Nobelovu cenu. Asi míru, neboť ty za fyziku byly už v podstatě za totéž kdysi přiděleny. "V náruč spějme, milióny!" Jsme skutečně schopni poznání?

Nechce se mi pouštět do houštin hodnocení Mertovy ojedinělé kytarové hry, poetiky i takzvaného nepěvectví. Nepřísluší mi to. Stojím Mertovi příliš blízko a jsme oba příliš hluboko v té řece, do které dvakrát nevstoupíš. A tak jen poslouchám Kocovinu a myslím na Šukšinovu Červenou kalinu, poslouchám Na kávu, likér a kousek slova a vidím poslední dny Konstantina Biebla, blížícího se k oknu, poslouchám Konec experimentu a zdá se mi, že Josef K. opouští Zámek, poslouchám Nebuď nikdy sám a vidím všechny ty, které jsem kdy potkal, poslouchám Prahu magickou a cítím, jak někde blízko mne ožívá duch Marseillaisy. Myslím onen pocit sounáležitosti, kdy se z nevidomé masy stává kolektiv, kdy jsou všichni fascinováni jedinou rádiovou vlnou společného osudu, bytí, činu...

Obávám se, že po mé generaci toho moc nezbyde. Tuny vypitých lahví, statisíce soukromých debaklů, milióny každodenních zbabělostí, hra na ty imaginární ONI, kteří vše zavinili, jako bychom sami ani nežili a byli jen tenisovými diváky nevypočitatelného nebo předem daného pohybu kyvadla dějin v té ochromující hře zmaru. Asi toho po nás moc nezbyde. Věřím, že Merta ano, neboť je pro mne jedním z málem vyhynulého druhu lidí, kterým se říká občan.

Ladislav Kantor, leden 1989

Zpět